V tradiční gramatice spojka, která spojuje paratakticky spojené složky v koordinačních konstrukcích; viz ↗koordinace, ↗spojka; nazývá se také souřadicí spojka a někdy se lze setkat i s názvem konjunktor. K.s. se z hlediska výskytu v koordinační konstrukci objevují nezávisle na jiném výrazu: má hlad, a / ale / nebo má žízeň, n. je jejich distribuce řízena nějakým výrazem v první složce: buď má hlad, *a / *ale / nebo má žízeň; nejen má hlad, *a / ale i / *nebo má žízeň; spojka nýbrž se může objevit jen po záporné větě: *má / nemá hlad, nýbrž má žízeň. S k.s. se kombinují adverbia, která se objevují v obou koordinovaných složkách; buď jsou stejná (Hned pršelo (a) hned svítilo slunce; Jednak se mi to nelíbí (a) jednak na to nemám peníze), n. jsou různá, ale existuje mezi nimi sémantický vztah: Napřed nevěřil (a) potom to pochopil; Tady prší (a) tam svítí slunce aj. V gramatikách bývají označovány vágním termínem spojovací výraz.

K.s. jsou neohebná slova (především a, i, ale, (a)nebo), jejichž funkcí je spojovat koordinované složky v koordinačních konstrukcích (viz ↗koordinace). Z hlediska syntaktického se k.s. vyznačují tím, že (a) se mohou kombinovat se složkami různého typu (slova, fráze, věty) a různých gramatických kategorií, viz (1); (b) nemohou se kombinovat mezi sebou, viz (2); (c) nejsou mobilní, tzn. musí stát mezi koordinovanými složkami, viz (3):

Některé k.s. se mohou též chovat jako adverbia (ale, avšak, tedy, tudíž) n. jako vytýkací částice (i, ani), tzn. že se mohou kombinovat s jinou spojkou a objevit se uvnitř věty, viz (4):

Z hlediska sémantického jsou k.s. konektory, které denotují sémanticko‑logické vztahy mezi koordinovanými složkami: slučovací (↗konjunkce: a, i, ani, nebo), vylučovací (↗disjunkce: (a)nebo, či), odporovací (↗adverzativnost: ale, (a)však, leč, nýbrž), ↗gradace (ba), ↗příčinný/důvodový vztah (neboť), ↗důsledkový/následkový vztah (tedy, tudíž, tak).

Spojky a a i vyjadřují obě slučovací vztah, nejsou však ekvivalentní. Spojka i nemůže být použita v dosahu větné negace a musí být v (5b) nahrazena spojkou ani (ani je tedy negativní ekvivalent i). Spojka a v dosahu větné negace být může:

Spojka i má též omezenější distribuci než spojka a, neboť nemůže koordinovat tázací slova v (6a), nominální skupiny kombinující se s kolektivním predikátem v (6b) a věty v (6c); viz ✍Škrabalová (2004a), ✍Škrabalová (2004b):

Nemožnost použití spojky i v (6) vyplývá z toho, že i vyžaduje distributivní interpretaci koordinovaných konstrukcí, zatímco a je kompatibilní s distributivní i s kolektivní interpretací. Distributivní interpretace předpokládá uzavřenou množinu prvků a implikuje, že výpověď se vztahuje individuálně na každý prvek; jde tu o fokalizaci tohoto individuálního vztahu. Proto je i též nazýváno emfatickou spojkou (✍Comrie & Corbett, 1993). Tato fokalizační schopnost je typická pro i (ani), které na rozdíl od a funguje též jako vytýkací částice (angl. focus particle), viz (7a). Jako vytýkací částice se i (ani) může kombinovat se spojkou a, viz (7b) a (7c), kde je fokalizace druhého konjunktu pomocí i zdůrazněna adverbiem dokonce.

Ze stejného důvodu mohou pouze spojky i a ani fungovat jako iniciální spojky v tzv. korelativní koordinaci, která má vždy distributivní interpretaci; ✍Haspelmath (2004) ji nazývá kontrastivní koordinací, viz (8), kde je fokalizován každý prvek množiny denotované koordinací. Korelativní koordinaci lze rovněž tvořit se spojkami (a)nebo a ale v kombinaci s daným adverbiálním výrazem před první koordinovanou složkou: buď – (a)nebo, ne(jen) – ale (i), viz (4a), a také pomocí adverbiálních výrazů jak(ý) – tak(ový), čím – tím, hned – hned, jednak – jednak. Tyto výrazy však umožňují pouze binární konstrukce, viz (9b,c):

1 Syntaktický status koordinačních spojek

Ve většině tradičních analýz včetně rané ↗TGG (✍Lakoff & Peters, 1969; ✍Jackendoff, 1977) nemají spojky v koordinačních konstrukcích žádný syntaktický status a jsou považovány za syntakticky zvláštní elementy. Jsou vsunuty do struktury na základě pravidla, podle kterého lze frázi XP rozepsat jako frázi XP, jíž předchází spojka (XP → Conj XP), což je problematické vzhledem k sémantické roli spojky v rámci koordinační skupiny. ✍Ross (1967) však ukazuje, že z hlediska syntaktického a prozodického tvoří spojka frázi s koordinovanou složkou, která ji následuje. Tato fráze může být totiž oddělena od první složky a použita i mimo koordinační konstrukce jako adjunkt n. samostatná výpověď, viz (10):

Na základě Rossových argumentů je v současné ↗TGG (✍Munn, 1993; ✍Kayne, 1994; ✍Johannessen(ová), 1998) spojka analyzována jako syntaktická a sémantická hlava koordinační fráze, tzv. ConjP v (11) (viz ↗koordinace). Spojka tím získává syntaktický status funkční hlavy, jejíž specificitou je to, že přebírá též rysy první koordinované složky (podle obecné shody mezi hlavou a specifikátorem, Specifier‑Head Agreement). Iniciální spojkový n. adverbiální výraz v korelativní koordinaci je považován za adverbiální adjunkt ke ConjP (✍Johannessen(ová), 1998; ✍Hendriks(ová), 2004) n. za hlavu distributivní fráze v (12), která selektuje ConjP s určitou hlavou (✍Škrabalová, 2004a; ✍Škrabalová, 2004b; ✍de Vries, 2005):

V netransformačních syntaktických modelech (např. ↗HPSG, viz ✍Pollard & Sag, 1994, n. ↗LFG, viz ✍Dalrymple(ová), 2001) jsou spojky považovány za pouhý markern. tzv. slabou hlavu (weak head, ✍Abeillé(ová), 2005), tzn. hlavu, která sice selektuje svůj komplement, ale přebírá jeho rysy včetně gramatické kategorie. Výsledkem kombinace spojky s komplementem ve (13) je tedy fráze stejné kategorie jako komplement, která má kromě vlastností komplementu navíc rys [+koord]:

Status k.s. jako syntaktické hlavy je/se zdá v č. problematický v souvislosti s ↗klitikami, která mohou následovat podřadicí spojky ve (14a) a spojku nebo ve (14b), ne však spojku a či ale ve (14c, d). Za předpokladu, že klitika se musí opřít o hlavu/frázi uvnitř CP, lze vysvětlit negramatičnost ve (14c, d) tím, že hlava Conj je zde vně/mimo CP, viz (15a). V případě spojky nebo jde o koordinaci menších frází (FinP, viz pozice klitik u ✍Lenertové, 2001) v rámci jedné CP, viz koordinace s buď – (a)nebo v (15b):

2 Sémantický status koordinačních spojek

Ve formální lingvistice jsou spojky přirozeného jaz. chápány jako logické spojky (↗junktory), tedy jako sémantické funkce, které operují s argumenty různého sémantického typu (✍Partee(ová) & Rooth, 1983) a které jsou definovány extenzionálně, tzn. na základě pravdivostních hodnot. Pravdivostní hodnota spojek je funkcí hodnot jejich argumentů, viz (16), kde hodnota 1 znamená „pravda“ a hodnota 0 „nepravda“.

Spojky přirozeného jaz. se však od logických spojek liší tím, že podléhají různým syntaktickým omezením a vyjadřují navíc další sémantické n. pragmatické obsahy, které se buď považují za sémantickou součást jejich významu (viz ↗konjunkce, ↗adverzativnost, ↗disjunkce), n. za ↗konverzační implikatury (u nás Karlík v ✍SČ, 1998). Např. spojka ale nemůže koordinovat nominální složky, je pouze binární, a navíc vyjadřuje rozpor/kontrast mezi tím, co platí a co neplatí, viz (17a), n. popírá očekávání daná obsahem první složky, viz (17b), kde se očekává, že jako starší bude i rozumnější:

Spojka a vyjadřuje typicky paralelní vztah, ale také časovou následnost, příčinu, či důsledek:

Analýza spojek jako extenzionálních junktorů je nevhodná u nominálních koordinací s plurálovou interpretací (se spojkou a), které nemohou mít větnou variantu, např. pokud se tyto koordinace kombinují s kolektivními predikáty, viz (19). V těchto případech spojka a funguje jako operátor tvořící z jednotlivých složek (atomů) plurálovou neatomickou entitu (✍Link, 1984; ✍Link, 1998), na kterou je kolektivní predikát aplikován, viz (20):